PŘEKLADATELSKÁ SOUTĚŽ 2021

Na den 9. února připadá Mezinárodní den řeckého jazyka věnovaný památce řeckého národního básníka Dionysia Solomose (8. dubna 1798 – 9. února 1857). ČSNS,  ÚKS FF MU a ÚŘLS FF UK u příležitosti tohoto svátku vyhlásily překladatelskou soutěž, která byla určena jak neogrecistům, studentům i absolventům, tak širší veřejnosti, tedy všem zájemcům, kteří by si chtěli vyzkoušet své znalosti řečtiny a schopnosti překladu literárního textu.  K překladu byly vybrány dvě povídky řeckého prozaika Antonise Samarakise O τοίχος a Ζητείται Ελπίς. K účasti bylo potřeba zaslat překlady obou povídek.

Termín odevzdání: 31. května 2021

Termín vyhlášení: 30. června 2021

Výsledky překladatelské soutěže 2021:

1. místo: nebylo vyhlášeno

2. místo: Dafni Dimitriou

3. místo: Renáta Mokošová

Oceněné překlady zde:   překlad D. Dimitrou    překlad R. Mokošové

Překladatelky získaly knižní ceny.

Překlady hodnotila tříčlenná komise ve složení: Mgr. Simone Sumelidu (MU), Mgr. Martin Surovčák, Mgr. Pavlína Šípová, Ph.D. (UK)

Hodnocení překladu Dafni Dimitriou (2. místo):

Překlad zaujal hned při prvním čtení dobře plynoucím, odpovídajícím stylem a jasně zvolenou strategií formálního členění. Pouze místy lze vytknout, že se příliš drží originálu, z toho také vyplývá jeho přílišná úsečnost v některých pasážích. V kontextu ostatních soutěžních překladů je třeba zdůraznit, že se překladatel(ka) poměrně dobře vypořádal(a) s dichotomií katharevusa-dimotiki. Nevolí příliš knižní jazykové prostředky a zároveň zbytečně nesklouzává k expresivnímu výrazivu. Ocenit lze také reflexi novinářského stylu odlišným fontem. Na lexikální úrovni bychom mohli doporučit např. nahrazení „výrobny látek“ za "tkalcovnu" či lépe vystihnout pozici státního zaměstnance než jako „úředníka první třídy“ atp. To však nic nemění na celkové soudržnosti překladu a výborném substitučním řešení obtížně převoditelné katharevusy v novinářském žargonu 50. let do současného českého prostředí.

Hodnocení překladu Renáty Mokošové (3. místo):

Překlad zaujal stylistickou vyvážeností a čtivostí. Působí uceleně a kompaktně, překladatel(ka) si pomocí vhodně zvolených obratů poradil(a) i s obtížnějšími či na první pohled nejednoznačnými pasážemi originálu a vyhnul(a) se tak neobratnostem, které se v konkrétních bodech opakovaly v řadě posuzovaných překladů. Výjimečně se však vyskytují významové chyby (např. v povídce Múr je rybářská loď chápána jako „šiřitel“ radioaktivity aj.). Lépe mohl být využit prostor pro tvůrčí přístup, který se nabízel především v pasážích s archaizující jazykovou formou využívanou v jazyce řecké žurnalistiky. Celkově lze však překlad hodnotit jako zdařilý, z velké části stylisticky odpovídající a čtivý.

Soutěže se zúčastnilo celkem 11 překladatelů. I překlady, které nebyly vybrány, měly nesporné kvality a nabízely řadu zajímavých překladových řešení. Všem překladatelům děkujeme za účast a těšíme se na spolupráci v dalším ročníku soutěže.

ANTONIS SAMARAKIS (1919–2003)

Antonis Samarakis, jemuž byl v kulturním světě věnován loňský rok 2020, je znám především jako autor proslulého románu Το λάθος (Omyl, 1965). Mistrovské Samarakisovo dílo o osudu podezřelého zadrženého v blíže neurčeném policejním státě předvídalo s jasnozřivou palčivostí vojenskou diktaturu v Řecku. Bylo přeloženo do více jak třiceti jazyků a rezonovalo tak dál po celém světě jako nadčasové varování před hrozbou totalitních režimů. Román získal v Řecku prestižní Cenu Dvanácti (Βραβείο των Δώδεκα) v roce 1966 a Grand Prix de la Littèrature Policière ve Francii v roce 1970. V roce 1975 byl Omyl zfilmován německým režisérem Peterem Fleischmannem a uveden pod francouzským titulem La faille.

Antonis Samarakis se narodil v Aténách, kde studoval právo (1937–1941), v letech 1935 až 1963 pracoval na ministerstvu práce s přestávkou v období Metaxasovy diktatury, kdy na své místo rezignoval, ovšem v roce 1945 se na ministerstvo vrátil. Jako zástupce Řecka se účastnil mezinárodních setkání ohledně pracovních a migračních otázek, byl též zástupcem UNESCO, odcestoval do Etiopie a aktivně se věnoval publikační činnosti. Bývá řazen mezi autory tzv. poválečné generace, jako literární autor se nicméně objevil už na počátku 30. let, když začal přispívat do časopisů pro děti. Poté následovaly publikace v renomovaném literárním časopise Nea Estia a dalších. V roce 1954 vydal svou první sbírku povídek pod názvem Ζητείται ελπίς (Hledá se naděje). Samarakis byl vyslancem dobré vůle pro Unicef, v Řecku organizoval každoroční mládežnický parlament (Η Βουλή των Εφήβων) a v roce 1991 byl navržen jako kulturní velvyslanec Řecka pro organizaci Lékaři bez hranic.

Ve většině svých děl Samarakis pracuje s anonymními postavami, jeho styl psaní je prostý, v popisu úsporný s nečekanými zvraty a často žíravým humorem. Bývá přirovnáván ke spisovatelům jako je Arthur Miller, Graham Greene, George Simenon, Agatha Christie, Luis Buñuel a další. Česky vyšel román Omyl (Το λάθος) roku 1981 v překladu Lefterise Bubarise a povídka Džungle (Η ζούγκλα) roku 1989 v překladu Lysimacha a Mileny Papadopulosových ve výboru řecké povídky 20. století Moře náš osud. Československá televize natočila v roce 1986 detektivní televizní film Případ z kavárny sport (Ο άνθρωπος του Καφέ Σπορ) podle Samarakisova kafkovského příběhu. V říjnu 1988 odvysílal Československý rozhlas v četbě na pokračování Samarakisovu novelu Odmítám (Αρνούμαι).

Dvě vybrané povídky pro překladatelskou soutěž České společnosti novořeckých studií 2021 Ζητείται ελπίς a Ο τοίχος pocházejí ze Samarakisovy první sbírky povídek. Protagonisty těchto příběhů jsou prostí lidé, kteří prožívají krizi ve svém osobním životě a víře: vdova, která vychovává dítě ve slumech, kněz pečující o umírajícího člověka, voják neschopný zabít nepřítele, s nímž cítí společné pouto, muž snažící se získat zpět své štěstí zakoupením domu, ve kterém strávil dětství… Vyústěním složitých lidských situací bývá roztříštění nadějí a ideálů nebo nové potvrzení lidských hodnot.