Z historie klasických studií v Brně

Krátce před začátkem války se řady profesorského sboru katedry klasické filologie rozšířily o Jaroslava Ludvíkovského, který byl po vzniku fašistického Slovenského štátu vyhoštěn z bratislavské univerzity. Ihned po svém příchodu do Brna byl jmenován ředitelem ústavu, výuku ovšem už nezahájil. Dne 17. listopadu 1939 došlo k uzavření všech českých vysokých škol. Na Masarykovu univerzitu se mělo pohlížet tak, jako by nikdy neexistovala.

Brněnská univerzita během šest let trvající války utrpěla mnohé ztráty. Její budovy byly rozděleny mezi německé úřady a vojsko, mnohé byly poznamenány bombardováním. Fondy univerzitních knihoven byly z velké části rozkradeny. Nejbolestivější byly ovšem ztráty na životech – válku nepřežilo 45 vyučujících, mezi nimi i profesor starověkých dějin Vladimír Groh, který byl v září 1941 zastřelen na dvoře Kounicových kolejí.

Nadšení z konce války se projevilo i při práci na znovuotevření univerzity. Mnozí studenti se spontánně připojili k vyklízení budov obsazených nacisty, téměř okamžitě se podařilo obnovit úřednický i pedagogický sbor univerzity.

Svoboda československých vysokých škol byla však znovu porušena s nástupem komunistické strany k moci v únoru 1948. Politicky nevyhovující vyučující byli upozorněni, aby se podřídili novému světonázoru. Z řad klasických filologů šlo o profesory Novotného a Ludvíkovského, jejichž kádrový posudek pošpinila kauza kolem historika Bohdana Chudoby, antikomunistického odbojáře, za něhož se oba zmínění profesoři postavili, když komise bránila v jeho habilitaci.

„Tajemník katedry zhodnotil dosavadní činnost prof. Novotného zejména po stránce politické. (…) Soudruh prof. Novotný vysvětlil svá stanoviska: když se konal nábor do ROH, bylo prý mu řečeno, že tam každý musí. Prof. Novotný se na to informoval na KOR a zjistil, že členství je dobrovolné. Svým nevstoupením chtěl dokázat, že členství v ROH je opravdu dobrovolné. (…) Co se týče nepodepsání prohlášení o atomové bombě, řekl, že má smysl pro styl a že nechtěl podepsat prohlášení, jež byla stylisována patrně ve spěchu a pro jeho cítění nepřijatelná.“ (ze zprávy o činnosti katedry, 1951)

Poválečné období se neslo ve znamení obrovského počtu zájemců o studium. Tento jistý přetlak se stal také jedním z důvodů pro zavedení přijímacích zkoušek. Tím druhým bylo tzv. „posuzování národní a politické spolehlivosti posluchačů vysokých škol“. Roli hrál tedy kromě znalostí také kádrový posudek.

Šedesátá léta se na z politických důvodů přejmenované Univerzitě J. E. Purkyně nesla ve znamení rapidního nárůstu počtu posluchačů, který se projevil i na tehdejší Katedře starověkých dějin. Tato doba znamenala pro katedru pomyslné předání žezla mladší generaci. Příznivá atmosféra konce 60. let přála rychlému akademickému postupu, z mladých docentů Josefa Češky, Antonína Bartoňka a Radislava Hoška se tak stali mladí profesoři. Zásadní změnou byly také historicky první členky pedagogického sboru – vědecká aspirantka Jana Nechutová a asistentka Daša Bartoňková.

Utužení poměrů po 21. srpnu 1968 se citelně dotklo i univerzity. Podobně jako v roce 1948 proběhly ideologické prověrky studentů i pedagogů, filozofická fakulta byla však těmito čistkami zasažena nejméně a brněnští klasičtí filologové byli naštěstí ušetřeni zcela. Do čela katedry se postavil Josef Češka, který se snažil v duchu hesla „inu, abychom nenarazili“ – někdy možná až příliš úzkostlivě – problémům spíše předcházet.

Následujících dvacet let znamenalo jakési „zakonzervování“ akademického života, kariérní postup byl prakticky nemožný a filozofická fakulta se tak postupem času stala fakultou odborných asistentů.

Ani tísnivá atmosféra ale nezastavila pestrost aktivit na katedře. Posluchači latiny pořádali večery poezie a hráli divadlo s antickými náměty. Kroužek příznivců živé latiny kolem sebe shromáždil Jan Šprincl. Ten byl zcela výjimečnou osobností, pokud jde o překlady. Na rozdíl od většiny svých kolegů překládal totiž také z češtiny do latiny a klasické řečtiny. Troufl si dokonce na tvorbu Otokara Březiny.

Ačkoli se v Brně listopadové události roku 1989 daly do pohybu s mírným zpožděním, filozofická fakulta rozhodně nezůstala stranou revolučního dění. Proběhla zde stávka a velké shromáždění na dvoře areálu na ulici Arna Nováka. Mezi jeho „studentskými vůdci“ byl také Roman Švanda, student češtiny a latiny, dnes známý kulturně angažovaný kavárník a básník. Z řad akademických pracovníků tehdejší Katedry starověké kultury se do revolučního dění aktivně zapojil doktor Zdeněk Zlatuška, který se podílel na opisování samizdatových textů a společně se svou manželkou byl v kontaktu s pražským disentem.

Začátkem 90. let nastala pro mnohé „politicky nespolehlivé“ akademiky konečně příležitost k tomu, aby se habilitovali. Z fakulty odborných asistentů se tak začala opět stávat fakulta vedená docenty a profesory. Křivdám vykonaným na mnohých vynikajících vědcích bylo alespoň zpětně učiněno zadost udělováním čestných titulů. Tyto ceremonie se neobešly bez latinských proslovů. Aby byly pronášeny s patřičnou výslovností a dikcí, promotorem univerzity byl dočasně jmenován profesor Bartoněk.

V roce 1992 stanula v čele ústavu poprvé žena – tehdy čerstvá profesorka Jana Nechutová, která se v roce 1995 dokonce stala děkankou fakulty, historicky první a dosud jedinou ženou na této pozici. Sluší se ale připomenout, že byla po Františku Novotném, Karlu Svobodovi, Vladimíru Grohovi a Ferdinandu Stiebitzovi již pátou osobností ústavu, která tohoto postu dosáhla. Další ženou v čele ústavu se pak v roce 1998 stala Daša Bartoňková.

V roce 1993 nabídl Ústav klasických studií studium nové řečtiny, jejíž výuka byla zpočátku spojena se jménem významné byzantoložky Růženy Dostálové. Pod vedením profesorky Nechutové výzkumná činnost ústavu také stále více směřovala k ediční práci na poli českolatinské medievistiky. Prvním medievistou na ÚKS byl již profesor Ludvíkovský, izolovanost východního bloku ovšem růstu tohoto oboru zabránila.

Krátce po příchodu nového milénia ústav rozšířil svoji studijní nabídku o několik nových oborů. Prvním z nich se stala mediteránní studia, která nabízejí studentům širší vhled do problematiky vývoje středomořského kulturního prostoru od antiky až po současnost. V rámci navazujícího magisterského studia latiny je nově možné specializovat se na latinu středověku a konečně nejmladším oborem se staly dějiny starověku, které však mají na ústavu již dlouhou tradici sahající až do první republiky.

V souvislosti s nedávnými rekonstrukcemi v areálu fakulty musel ústav na čas opustit budovu bývalého sirotčince, kde sídlil od samého počátku. Společně s pracovníky se stěhovaly také sádrové kopie antických soch, které ústav kdysi získal ze sbírek zrušené německé techniky, a v současné době se s nimi můžete potkat v interiéru zrekonstruovaných budov A a B.