Marně bychom hledali století, v němž se žádné lidské skupiny nepohybovaly

Životopis misionáře germánského severu z devátého století, hambursko-brémského arcibiskupa Ansgara, příslušníka franské karlovské říše, vyšel nedávno česky. Podle překladatelky Jarmily Bednaříkové nabízí fascinující a věrný pohled na christianizaci pohanů, který osvětluje mnohé souvislosti dobového šíření křesťanství, ale také inspirativně rámuje současné diskuse o migraci.

10. 6. 2021 Ondřej Krajtl

Nedávno vyšel váš překlad středověkého životopisu arcibiskupa Ansgara, čím tento pramen upoutal vaši pozornost, že jste se rozhodla převést jej do češtiny?

Tohoto zdroje jsem užívala už při psaní své knihy o Normanech, která vyšla v roce 2017. Pro překlad do češtiny jsem se rozhodla proto, že Rimbertova Vita Anskarii představuje skutečně jedinečný pramen z 9. století našeho letopočtu. Ansgar, který působil jako misionář germánského severu, konkrétně v Dánsku a ve Švédsku, byl misionářem přibližně ve stejné době jako u nás na Velké Moravě Konstantin a Metoděj. Řekla jsem si tedy, že Ansgarovy zážitky a dobrodružství mimo jiné mohou ukázat, co všechno takoví šiřitelé evangelia prožívali na cestách, když se plavili přes moře a překračovali řeky anebo třeba potkávali různé loupící skupiny, které si s mečem v ruce získávaly bohatství.

Tento životopis mne zaujal také neobyčejnou pravdivostí svých výpovědí. Ze zkušeností Ansgara a jeho spolupracovníků se Švédy nebo Dány tam není nic zastíráno, takže nejen vidíme, jak fungovala tehdejší počínající města a různá obchodní centra, jak rokovaly sněmy ozbrojených plnoprávných mužů, jak omezená byla v té době ještě moc těch, kteří jsou v prameni nazýváni králové, ale poznáváme i jakým způsobem zdejší polyteisté vlastně chápali křesťanskou zvěst. Mnozí z nich často přijímali Krista jen jako dalšího příslušníka svého starého panteonu, jeden švédský král dal dokonce losem hlasovat o tom, zda staří germánští bozi dovolí, aby na jeho území křesťanští misionáři směli působit a křesťanství bylo zavedeno. Tak hluboký pohled do myšlení tzv. pohanů najdeme v pramenech jen málokdy.

„Tento životopis mne zaujal neobyčejnou pravdivostí svých výpovědí. Ansgarovy zážitky a dobrodružství mohou ukázat, co všechno šiřitelé evangelia prožívali na cestách, když se plavili přes moře a překračovali řeky anebo třeba potkávali různé loupící skupiny.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Byla christianizace germánského severu něčím specifická, nebo probíhala podobně jako na Velké Moravě, kde působili zmínění Konstantin a Metoděj?

U nás měla už christianizace za příchodu Konstantina a Metoděje větší tradici, zatímco ve Skandinávii působil před Ansgarem pouze arcibiskup Ebo z Remeše, a to v Dánsku, zatímco ve Švédsku byl Ansgar vůbec tím prvním hlasatelem evangelia. Najdeme ale i dost podobností, např. v tom, jak se Ansgar snažil přinášet na nově christianizovaná území knihy, které dostával i od tehdejšího císaře Ludvíka Pobožného. V životopisu je zaznamenáno, že když byla arcibiskupova výprava do Dánska přepadena loupícími vikingy, ukradli jim mimo jiné 40 knih. Další shodu můžeme vidět třeba v tom, že Ansgar, stejně jako soluňští bratři, měl velkou snahu zakládat školy pro domácí kněžský dorost, dobře znalý místního jazyka i poměrů a vychovávaný v klášterních centrech vzdělanosti, a že on sám byl též velmi vzdělaný.

Z vašeho popisu je zřejmé, že nejen odborná historická komunita, ale i běžný čtenář by při četbě životopisu arcibiskupa Ansgara mohl objevit zajímavé pasáže. Řada momentů z jeho životních osudů působí velmi adrenalinově, třeba to zmiňované přepadení a uloupení 40 knih. Lze tedy kroniku číst i jako dobrodružný román z 9. století?

Určitě, životopis je totiž také jedním z pramenů pro aktivity normanských bojovníků, kteří pronikli i do samotného obvodu arcibiskupství Hamburg–Brémy. Dokonce přímo do zdejšího kostela, do budov arcibiskupství, a uloupili tu všechno, co se dalo. Ansgar vyvázl jen s holým životem, bez své arcibiskupské mitry i dalšího majetku. Jeho pomocníci zachránili svaté ostatky, které se tam nacházely, ale jinak veškeré cenné věci včetně zdejší knihovny byly buď uloupeny, nebo zničeny požárem a pleněním. Vikingové pochopitelně plenili i v širším okolí, zajímali lidi a mnoho jich prý především zabíjeli.

A dobrodružství je tam samozřejmě více, například taková vojenská výprava Švédů do Kuronska, tedy do východního Pobaltí, kde nejprve úspěšně dobyli jedno opevněné sídlo. Pak se vypravili k druhému, které ale bylo lépe chráněno větším množstvím bojovníků, a ti se odmítli vzdát. Své lodi přitom švédští vikingové nerozumně a pyšně opustili na vzdálenost pěti denních pochodů. Neměli už takřka žádnou naději na záchranu, v jejich ležení se prý ozýval nářek a zoufalství. Nejprve volali na pomoc své vlastní staré bohy, ale žádný z nich jim ji poskytnout nechtěl. Tehdy prý obchodníci z výpravy, kteří už byli křesťany, ostatním navrhli, aby se obrátili ke Kristu. A zase je tam zajímavá, naprosto upřímná výpověď, která svědčí o myšlení severogermánského prostředí 9. století. Když se Švédové dozvěděli, a opět pomocí losů čili tradičního germánského ordálu, že Kristus jim pomoci chce, okamžitě nabyli odvahy a zejména mladí muži chtěli znovu do útoku se slovy „Čeho se teď máme bát? Kristus je s námi. Bojujme a počínejme si statečně, nic nám nebude moci odolat A dostane se nám jistého vítězství, protože nám pomáhá největší z bohů.“ (Tedy zas ne ten jediný Bůh.)

Jarmila Bednaříková předčítá ze své knihy Stěhování národů a sever Evropy. Zdroj: knihovna-kyjov.cz

Jde tu mj. o vzácné svědectví toho, co všechno bylo třeba překonávat – nejenom sám starý polyteismus, ale i víru v to, že bozi představují především sílu a že jsou jaksi „od toho“, aby zajišťovali světské blaho a vítězství v bitvách. Myslím si, že každý misionář, který se setkal s takovým prostředím, musel být opravdu výmluvným řečníkem. Samozřejmě se nepodařilo hned všechny přesvědčit o tom, že Kristus hlásá něco jiného, než že porazí všecky nepřátele a podrobí je pod nohy těch, kteří mu začnou sloužit. Nesmíme ovšem zapomínat, co lidé tehdejšího neklidného času od svého náboženství nejvíce očekávali. Od křtu ke skutečnému pochopení křesťanské zvěsti mohla vést ještě velmi dlouhá cesta.

„Nesmíme zapomínat, co lidé tehdejšího neklidného času od svého náboženství nejvíce očekávali. Od křtu ke skutečnému pochopení křesťanské zvěsti mohla vést ještě velmi dlouhá cesta.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Vaše citace z Vita Anskarii naznačují, jak odlišně byli vnímáni intelektuálové té doby. Zatímco dnes máme tendenci nahlížet na intelektuály jako na křehké, slabé a nepraktické bytosti, v 9. století, ať už se jednalo o Ansgara nebo nakonec i našeho Konstantina s Metodějem, museli být intelektuálové vybaveni také určitou fyzickou odolností a silou. Jaký tedy byl Ansgar? Dokázal obstát ve vřavě, nebo to opravdu všechno jen „umluvil“, přesvědčil ostatní svou výřečností?

Co se týče misie samé, šlo nepochybně na prvním místě o výřečnost a duševní sílu, kterou, jak on sám říká, čerpal z modlitby. Na druhé straně víme, že musel dlouhé úseky svých cest vykonat pěšky, a když se plavil na lodi, bylo to sice pohodlnější, ale taky dost nebezpečné. K obvyklým vrtochům počasí se přidávaly útoky vikinských pirátů. Musel se, i když jen útěkem, snažit zachránit třeba bohoslužebné pomůcky, když byl přepaden. Přitom žil asketickým životem, takže žádného kulturistu si asi představit nemůžeme. Duševní sílu bych zaručeně nepodceňovala ani při fyzických výkonech.

Zapadá překlad textu Ansgarova životopisu i do vašeho odborného zájmu o otázky související s migrací různých vrstev obyvatelstva v průběhu dějin?

Ano, protože doba, ve které Ansgar žil, je jedním z takových období migrací. Normanská populace, kterou se snažil christianizovat, se nacházela v přechodné etapě své historie, v době velkého sociálního neklidu. Probíhal rozklad tisíciletého rodově-kmenového zřízení a objevovaly se zárodky nových států. Společnost byla ve varu, významnou roli v ní měly profesionální bojovnické vrstvy, družiny a jejich vůdcové, kteří mezi sebou soupeřili. Neklid ve skandinávské společnosti provázely výboje, daleká stěhování, usazování na cizích územích. Vývoj ve Skandinávii se dotkl velké části Evropy, a nejen jí, ale i tří dalších kontinentů, protože Normani se na svých cestách dostali až do Nového světa. Vita Anskarii je přitom jediným dobovým pramenem pro Skandinávii 9. století, vyprávěním těch, kteří ji tehdy skutečně navštívili a k nimž patřil i její autor Rimbert.

Kulturní střety nebo spolupráce různých civilizací mě zajímaly odjakživa. To „odjakživa“ zní asi trochu jako latinářská latina, ale skutečně jsem už v 7. třídě napsala příběh, který měl to štěstí, že na pokračování vycházel v pražském časopise Zlatý máj, a týkal se, jak tehdy na konci 60. let jinak, kontaktů a konfliktů mezi indiány a bělochy.

Studium starověku mne pak zcela zbavilo rozškatulkovaného náhledu na lidstvo, které by se dělilo na např. na ty rudochy a bělochy. Začalo mne spíš zajímat, co všechno mají lidské civilizace v průběhu svého vývoje společného. Když cestujeme v historickém čase, setkáváme se s myšlenkami, představami, etikou, typy společnosti a vlády, jimiž si prošla každá lidská skupina, Indoevropané (Germáni podobně jako třebas Thrákové nebo Skythové), Semité, Hamité, Číňané, Hunové, stejně tak jako jihoameričtí indiáni apod. Jako historikové jsme zvyklí srovnávat různé civilizace nejenom v tomtéž čase, ale i v rámci stejných stupňů evoluce. Díky studiu starověku člověk neustále poznává to, co nás se všemi lidmi spojuje, a méně hledí na to, co nás rozděluje. To mi pomáhalo i v době, když jsem chodila přednášet nebo hovořila se sdělovacími prostředky v rámci vzedmutí se nedávné migrační vlny.

Jak z pohledu své specializace nahlížíte na mediálně často prezentované paralely a zkratky, podle nichž máme před sebou takovou či makovou budoucnost, protože se nacházíme v podobném stavu jako římská říše v úpadkové fázi nebo v období stěhování národů, které překreslilo mapu Evropy? Jsou tyto paralely pro vás relevantní, nebo je to spíš nepochopení těch dějů a snaha o senzační prohlášení, která vzbudí velký ohlas, ale nezakládají se na hlubším rozboru a pochopení?

Jsou relevantní jenom do jisté míry. V přechodném období se (myslím teď také na náš domácí vývoj) jistě nacházíme. Skutečně by se našla řada paralel s pozdní římskou říší – např. v tom, jak se chovají mnozí z těch „za vodou“. Ba našly by se i paralely s Řeckem tzv. temného období, kdy panovala hybris, vlastnost, k níž patřila snaha dostat se k bohatství a místu na slunci za každou cenu. Ale jinak se tyto úvahy zabývají pouze jedním z početných stěhování národů, tím nejznámějším, mezi antikou a středověkem, jež se datuje zhruba do 4. až 6., případně 7. století. Migrace lidských populací jsou však nedílnou součástí dějin, prakticky ustavičně se nějaká etnika nacházela v pohybu a překreslovala alespoň etnickou mapu světa. Větší migrace lidí nepatřily ještě donedávna do naší osobní zkušenosti, a proto musíme hledat jejich příklady v historii. A ta je velmi proměnlivým jevištěm.

„Díky studiu starověku člověk neustále poznává to, co nás se všemi lidmi spojuje, a méně hledí na to, co nás rozděluje.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Podívejme se dejme tomu do Británie. V době svého velkého rozsidlování tam přišli Keltové, kmeny vyspělé doby železné. Ti byli v 1. století našeho letopočtu ovládnuti Římany, romanizovali se – a od 3. století začali do Británie postupně pronikat noví a neromanizovaní „barbaři“, Anglové, Sasové a Jutové. Když se podíváme do pramenů z 5. století, zjišťujeme, jak na nově příchozí reagovali keltští obyvatelé – u historika Gildy se dočteme, že „je barbaři zahánějí do moře a moře žene zpět k barbarům, že nemají jinou volbu než mezi těmito dvěma způsoby smrti,“ a zoufale proti této hrůze volají o pomoc k nejvyššímu západořímskému vojenskému veliteli. O tři sta let později vznikají dopisy Alcuina z Yorku. Do Británie se tentokrát stěhují Normané a Alcuin z Yorku píše (o někdejších přistěhovalcích Anglosasech): „již 300 let obýváme tuto krásnou vlast, (už je to pro ně území, v kterém se plně integrovali), a nikdy předtím se v Británii taková hrůza neobjevila.“ Výsledkem všech těchto „hrůz“ je pak britský národ, vzniklý právě integrací rozdílných etnických skupin, a myslím, že značně úspěšný.

Samozřejmě to není jediný případ, kdy se rozličná etnika mezi sebou úspěšně sžívají. Musíme mít na mysli i to, že jazykové a etnické hledisko je něčím poměrně novým. Začíná se prosazovat hlavně od 19. století, ale předtím hrály ve vzniku a trvání států roli jiné faktory. Někdy tím rozhodujícím činitelem byli náčelníci či králové, jež nejen sjednotili různé sídelní areály, ale dokázali jejich obyvatelům, kteří je uznávali, poskytnout také ochranu a prosperitu, jindy byl rozhodujícím státotvorným prvkem občanský princip, jako např. u starých Římanů.

Konečně Římská říše je jedním z nejlepších příkladů integrace. Vzrostla většinou násilným způsobem, postupem času však všem obyvatelům nabídla výhody antické civilizace a stále méně záleželo na tom, kdo je Kelt, Syřan nebo třeba obyvatel severoafrické Numidie, důležité bylo, kdo má římské občanství. To Římané postupně rozšířili na všechny osobně svobodné obyvatele impéria. A ohledně konce Římské říše v době velkého stěhování národů, jenž se ostatně týkal jen římského Západu, ne Východu, který byl přitom „barbarskými“ vpády také nesmírně postižen – dneska už neplatí stanovisko, naposled vyslovené v 1. polovině 20. století historikem André Piganiolem, že říši „zavraždili barbaři“. Jejich útoky se jen zkombinovaly s neřešitelnými vnitřními obtížemi. Středověk rostl uvnitř antiky už od 3. století našeho letopočtu.

„Spojování různých etnik do jednoho správního celku je pro dobu velkého stěhování národů velmi typické.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Jazyk a etnicita nebyly nijak podstatné ani pro „barbary“ přechodného období mezi antikou a středověkem. Vezměme například Huny, jejichž jádro doputovalo do Evropy až od čínských hranic a kteří po sobě v Evropě podle historika Edwarda Arthura Thompsona nezanechali prý nic než spoušť. V hunské říši se však v 5. st. vytvořilo typické multietnické prostředí, které se projevuje nejen v jednotné kultuře materiální, v kultuře tzv. dunajského typu, ale i v psaných pramenech, z nichž vyplývá, že nesešlo na tom, kdo je Hun, Gót, Sarmat, či Gepid, ale jak je muž dobrý bojovník, jak dokáže být věrný králi, jak je schopný. Do vyšších vrstev Attilovy říše patřili nejen početní příslušníci Huny podrobených „barbarských“ kmenů, ale i někteří Římané, kteří se sem dostali např. jako zajatci a zjistili, že na území této říše se dá docela dobře žít. Její prostředí urychlilo u podmaněných germánských etnik rozpad rodově kmenového zřízení a vývoj směrem ke státům.

Obecně tehdy záleželo hlavně na tom, který z vedoucích představitelů, králů, budeme-li jim tak říkat, dokázal přitáhnout nejenom lidi ze svého kmene, ale také z ostatních etnik, aby mu důvěřovali a věděli, že je jim v tehdejším nelehkém přechodném období dějin schopen zajistit ochranu, obživu, případně bohatství, půdu a spravedlnost. Spojování různých etnik do jednoho správního celku je pro dobu velkého stěhování národů velmi typické.

„Je třeba být připraven na to, čím dějiny bohatě oplývají – na pohyby lidských skupin a jejich mísení.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Čili z historického pohledu je etnicky čistý stát tak, jak ho známe z představ romantiků 19. století, spíše výjimkou než nějakou obvyklou záležitostí?

Ano, v dlouhé historii státních útvarů, která začíná ve starověku, je to určitě výjimka. Závěrem této malé procházky historií nemá ovšem být tvrzení, že je třeba usilovat o multietnické státy, jen že tu prostě velmi dlouho byly, prospívaly, a hlavně že je třeba být připraven na to, čím dějiny bohatě oplývají – na pohyby lidských skupin a jejich mísení. Míra problémů s těmito dějinnými procesy i připravenosti na ně závisí podle mého mínění hodně na vzdělání – nezaujatém vzájemném poznávání tradic, myšlení, kultury, a samozřejmě také na jejich vzájemné toleranci. Najdeme rozdíly, ale jak to už bylo řečeno o studiu starověku, najdeme i mnoho společného. A na tom lze stavět.

Kromě migrací patří k vašim dlouhodobým odborným zájmům ještě jedno téma, a tím jsou otázky související s ekologií. Je i v tomto případě životopis arcibiskupa Ansgara pramenem, který obohacuje vaše zkoumání? Dočkáme se v něm popisu krás přírody a ekologických problémů tehdejší doby, nebo se autor opravdu soustředí výhradně na christianizační linii?

Ansgar svým přátelům vyprávěl hlavně o duchovních zážitcích. Kromě toho pro tehdejšího cestovatele neměla ještě půvab krajina „divoká“, jíž tento misionář často putoval. Dnes rádi chodíme do lesů, pralesů a do vysokých hor. Ale pro člověka jeho doby, a není se čemu divit při tehdejších prostředcích cestování nebo komunikace, byla krásná krajina obdělaná – město, vesnice, kláštery, zemědělská krajina, pastviny. Rukopis také nevypráví o tom, že by bylo těžké putovat do drsných končin Skandinávie kvůli podnebí, ale jak je obtížné jít mezi „pohany“. O skandinávské krajině se mnohem více dozvíme z díla Adama z Brém, jež bylo také do češtiny přeloženo. Tomu se zdejší oblasti jevily většinou značně náročné k obývání, i o Dánsku tvrdí, že se tu najdou místa, která jsou sotva vhodná pro lidský život. Ale člověk má velkou schopnost přizpůsobovat se různým prostředím. Vzpomeňme např. stěhování Normanů na Island nebo do Grónska.

„Dnes rádi chodíme do lesů, pralesů a do vysokých hor. Ale pro člověka Ansgarovy doby, a není se čemu divit při tehdejších prostředcích cestování nebo komunikace, byla krásná krajina obdělaná.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Text životopisu arcibiskupa Ansgara je rukopisem z 9. století – jak velkou výzvu to pro vás představovalo, jaké „překladatelské oříšky“ jste musela překonávat?

Výzva to byla značná, oříšky tvrdé, protože Rimbertův spis je jedním z plodů karolínské reformy vzdělanosti, tzv. karolínské renesance, a Rimbert, Ansgarův žák i nástupce na hambursko-brémském stolci, se snažil ukázat, jak perfektně ovládá latinu, proto často používal velmi neotřelých výrazů. Asi bych to ilustrovala tak, že když si vezmeme nějaký opravdu velký latinský slovník, jako je Thesaurus linguae Latinae nebo Forcellini, pravý význam mnohých z Rimbertových výrazů nedešifrujeme na jejich první nebo druhé straně, ale třeba až na straně čtvrté či sedmé. Některé pasáže se zatím např. v německých nebo anglických překladech uspokojivě přeložit nepodařilo, takže jsem se tady musela snažit o určité překonání konkurence, a ovšem teprve uvidíme, jestli se mi to podařilo.

Nejobtížnější práce nastává při překladu zdejších popisů snů a vidění. V jednom z těch vidění se Ansgar dostává do nebe a vlastně až do blízkosti Krista, i když přitom vidí jen světlo, ve kterém je obsaženo vše ostatní, v kterém jsou např. všechny barvy. Mimo jiné mluví o tom, že „Kristus všechny shora řídil, zdola podepíral“ a že všechny „satiando regebat“, přičemž sloveso satiare, od nějž je tvar satiando odvozen, primárně znamená nasytit, ukojit, utišit. Někteří překladatelé usoudili, že je řídil tím, že nasycoval všechny jejich potřeby. Máme tím tedy myslet i potřeby materiální? Já jsem se nejdříve domnívala, že pravý význam je „byli naplněni Kristem, Kristus je prostupoval“, ale pak se mi při hledání různých významů toho slovesa podařilo najít frázi, která už byla použita v jiných středověkých rukopisech, „sytit pokojem“, a nakonec jsem se rozhodla pro tento překlad. Třebas ještě i teď, když už překlad vyšel, pořád váhám, jestli přeci jenom ti lidé nebyli uvnitř, v nitru naplněni přímo Kristem, nebo zda byli naplněni Kristovým pokojem. Inu, rozhodla jsem se pro ten pokoj. Možná, že je to nakonec jedno a totéž.

„Myšlení Germánů Ansgarovy doby je jednou z cest, jak do uvažování starých časů hlouběji pronikat.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Kromě překladatelské činnosti píšete také beletrii. Inspiroval vás text Vita Anskarii k vlastním autorským výstupům? Dělala jste si poznámky u těch dobrodružných bitevních scén s tím, že by se to dalo později využít ve vašich historických dobrodružných románech?

Zatím jsem nějakých drobných odkazů na Ansgarovu činnost využila pouze ve fejetonech v časopise Malovaný kraj. Jinak mám jen jediný historický román ze starších dějin, Podzimní čas mocné říše, který se zabývá dobou tzv. velkého stěhování národů. Na beletrii je bohužel docela málo času, i když si myslím, že by Ansgarův příběh nebyl českému čtenáři cizí.

Když pominu přitažlivé dobrodružné scény, je tady cenný potenciál k přemýšlení – jaký je výsledek christianizační misie v novém prostředí, co se zde s křesťanstvím děje, jakým novým myšlenkovým obsahem je zvnějška naplňováno a jak nám to může pomoci třebas k tomu, abychom pochopili některé excesy minulosti. Například snahu fyzicky ničit kacíře nebo naopak velmi razantně bojovat proti oficiální církvi za jednotný a správný rituál – po tisíciletí byl totiž v chápání člověka takový „pravý“ rituál neobyčejně důležitý. Na rituálu, stejně jako na etickém chování jedince, stál kdysi v představách lidí celý vesmír. Hrozilo, že pokud nebude rituál správně prováděn – stejně jako když dojde ke křivdě na bezbranném anebo chudém člověku – může nastat zemětřesení, potopa, nebo může dokonce zhasnout slunce. Myšlení Germánů Ansgarovy doby je jednou z cest, jak do uvažování starých časů hlouběji pronikat.

„Dobře psané slovo, ať je to pramen z hluboké minulosti, nebo třeba knížka současné poezie, má svoje vyzařování. Dokáží náladu a snahu autora o jedinečný a výstižný projev předávat dál.“

Jarmila Bednaříková
historička starověku a překladatelka

Není tedy spisovatelská praxe, zvyk promýšlet a představovat si věci, které v pramenech nejsou zmíněné, pro akademika trochu nevýhodou? Nemusíte se o to více kontrolovat, abyste udržela zejména překladatelskou kázeň, když se pustíte do zpracování historického materiálu?

Je pravda, že člověk musí bojovat se svou běžnou stylistikou, ale naštěstí dobře psané slovo, ať je to pramen z hluboké minulosti, nebo spis z dneška, třeba knížka poezie, má svoje vyzařování. Dokáží náladu a snahu autora o jedinečný a výstižný projev předávat dál. Takže asi nejtěžší pro mne bylo snažit se zachovat stylistiku, kterou používal Rimbert, a přitom nevytvořit překlad, jenž by moderního čtenáře nudil. Počkáme na kritiku. Možná, že bude překlad působit místy archaicky, ale v každém případě jsem se snažila o takový dobrý střed mezi Rimbertem a estetickým literárním vnímáním dnešního Čecha.

Jarmila Bednaříková na studijním soustředění se studenty dějin starověku.

Kniha už vyšla, vaše překladatelská práce tak skončila. Čemu se věnujete teď? Opustila jste 9. století našeho letopočtu, nebo zůstáváte zakotvena v této době, době christianizace části Evropy a jednoho z mnoha stěhování národů, jak jste říkala?

Deváté století se mi zatím ještě opustit nepodařilo. Chystáme totiž s dalšími kolegyněmi a kolegou společnou knihu ve vydavatelství Academia, která se bude jmenovat Život Karla Velikého a jeho nástupců v dobových pramenech. Pro ni jsem napsala úvod, účastnila jsem se překladu Fuldských análů a vytvořila k nim komentáře. Kniha samozřejmě pracuje i s dalšími prameny, jejichž české překlady by měly být čtenáři představeny.

Ráda bych se však už co nejdříve vrátila k tomu, co mě nejvíc baví a zajímá a kde mám také prostudováno nejvíce pramenů, tedy k pozdní antice a k přechodnému období mezi antikou a středověkem, k římskému dominátu a životu Římanů za tohoto období císařského absolutismu, nebo k otázkám christianizace barbarů, účastníků velkého stěhování národů.

V díle historika Paula Orosia z roku 417 můžeme číst (pro rok 410), jak křesťanští „barbaři“ i Římané v jednom společném průvodu zpívají chválu Bohu. Jde sice o rok, kdy vizigótský křesťanský král Alarich dobyl Říma, ale Říman Orosius přesto triumfuje, protože v této scéně vidí jeden z vrcholů dějin. Že totiž evangelium proniká stále dál a musí proniknout až k těm nejzazším národům na světě, aby se mohlo vrátit boží království. V rámci tohoto plánu se od 9. století odehrávají také misie ve Skandinávii. Bylo v nich mnoho nadšení pro spásu dalších lidí, ale prameny o nich odrážejí i soupeření mezi franskými arcibiskupstvími ohledně misií v zahraničí. Mimo jiné je zrcadlí tím, jak se Vita Anskarii v průběhu času přepisovala, oklesťovala nebo doplňovala. S vydáním textu co nejbližšího originálu měli tedy editoři dost práce. Snad jsme takový text ve Stuttgartském kodexu z 10. století našli a s ním i pravdivou výpověď o lidech zhruba 1200 let vzdáleného času.

Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., působí na Ústavu klasických studií FF MU, kde se odborně i pedagogicky zabývá zejména dějinami pozdní antiky a raného středověku. Kromě množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývala např. problematikou stěhování národů, historií Hunů, germánskými barbarskými královstvími a sociálními problémy pozdní římské říše, píše také beletrii, pohádky a publicistické texty, v poslední době zejména pro časopis Malovaný kraj.

Chcete vědět víc?


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info