Aristofanés: Lýsistraté

Položme si otázku: Může bezmála dvě a půl tisíciletí stará komedie bavit dnešního diváka stejně, jako ve své době bavila občany Athén, pro něž byla napsána a inscenována v podstatě na míru?

Odpověd zní: Zajisté. Je-li adekvátním způsobem uchopena. Pokud odhodíme velmi rozšířenou a zcela mylnou představu staroslavné, vznešené antiky, antiky strnulé v mramoru, a opustíme starý filologický přístup překládat vše doslovně, protože interpretovaný překlad je přece zločinem proti originálu; zjistíme, že je to vlastně celkem jednoduché. Časoměrný verš přeložíme rýmovaným přízvučným, odkazy na díla jiných dramatiků nahradíme známými filmovými hláškami, namísto urážení tehdejších politiků kopneme do těch dnešních (ti nás k tomu naštěstí vytrvale zásobují příležitostmi), starý sprostý vtip (může-li vůbec něco jako sprostý vtip zastarat) upravíme tak, aby ho dnešní divák snadno pochopil. A z komedie máme rázem… komedii. Dnešní publikum už sice nesedí v chitónech a v amfiteátru, ale i po těch téměř pětadvaceti stoletích znovu bouří smíchy. Komedie obstála, Thalie je spokojená.

„Láska vše přemáhá,“ napsal básník Vergilius. Dramatik Aristofanés to věděl už dlouho před ním, a proto v Lýsistratě zvolil jako zbraň proti válce právě lásku. Protože je však Lýsistraté komedie, nikoliv tragédie, vzal to, lidově řečeno, z gruntu. Lépe řečeno: ne od podlahy, ale na podlahu.

Fotografie z představení

Foto: Sofia Macajova